4.8.2009 jsme se účastnili představení nové kolekce produktů a testování kol Specialized pro nadcházející sezonu 2010. Rozhodli jsme se, že se ještě v podvečer přesuneme do rakouského Leogangu, které je známé jako zimní lyžařské středisko.
V posledních létech se však toto jméno stále častěji objevovalo také v cyklistických časopisech a na webových stránkách věnujících se bikovému downhilu a freeridu. A celkem v superlatívech hodnotili tamní bikové tratě vybudované na sjezdovkách.
Vyrazili jsme okolo 17-té hodiny a cesta z Prahy na České Budějovice ubíhala celkem svižně. Ovšem bez mapy a v hluboké tmě stále né a né dojet to Leogangu.
Ztratili jsem se asi 15 km před cílem a světlomety namířenými na turistickou mapu okolí nám neznámého městečka, hledali kudy kam v hluboké noci. Nakonec jsme s radostí narazili na benzínovou čerpací stanici s nočním provozem a tam si nechali vysvětlit, kudy to cíle.
Po příjezdu na tamní parkoviště pod sjezdovkou jsme asi v 01,30 hod. rozbili stan a padli do svých spacáků, jako vojáci u Stalingradu do zákopu.
5.8.2009
Ráno po probuzení počasí nevypadalo nic moc. Byli jsme se podívat v cílovém prostoru na trať a když jsem viděl skokanské můstky a různé překážky na vlastní oči, rychle jsem přešel do dětského oddělení a střízlivě jsem odhadl své síly na KINDERPARK.
Zázemí bylo vynikající. Ve spodní stanici lanovky se nacházel sportovní obchod, půjčovna biků, restaurace, sociální zařízení v perfektní čistotě ( na WC hrála příjemná hudba) a dole v šatně byly automatické sprchy s teplou vodou za 2EUR. Stanovalo se v prostoru parkoviště před dolní stanicí lanovky s možností připojení na el.energii + tam byla mobilní budka s malou sociálkou a pitnou vodou pro vaření.
Pomalu jsme posnídali a říkali si, že 10-tá rozhodne a buď se vyklube sluníčko nebo začne pršet, nakonec to dopadlo dobře a zvítězila první varianta.
Zakoupili jsme si permanentky na 3 dny a vyrazili po jezdících schodech do nástupní haly v prvním patře. Kabiny se zde sřídaly vždy jedna pro pěší turisty s dvěma lavicemi pro 6 lidí a pro bikery s jednou lavicí vyhozenou, na jejíž místo se ukládaly kola.
I když upravené tratě s klopenkami a dřevěným bedněním začínaly v půlce sjezdovky na mezistanici, vyjeli jsme až nahoru a začali opatrně sjíždět singlespeedem po straně sjezdovky. Po počátečním mírném úseku se stávala trať stále obtížnější a prudší.
Prvních pár kamenů a kořenů jsem ještě překonal, ale při nájezdu na hnusný, vlhký a oslizlý kořen jsem v mžiku seděl v hustém, mokrém blátě. Po očištění brýlí jsem zjistil, že to není bláto, ale tmavě zelená směs, kterou tam zanechala fialová kráva Milka, když jí předtím prošla bachorem, slezí, knihou a čepcem.
Honza, Zdena a Martin pokračovali v krkolomném sjezdu po mokré trati v lese a já jsem to vzal pěkně po šotolinové cestě serpentínama přes sjezdovku. Tři pády během 200m mi napověděly, že to s mojí technikou nebude moc slavné. Říkal jsem si :“pomalu, pomalu, do večera času dost”. Po chvilce jsme přijeli do mezistanice, kde začínala sjezdová trať. Celí mokří a špinaví jsme koukali na startu do úvodní startovací brány a připadalo mi, že se dívám do výtahové šachty.
Byl tam celkem frmol a nedovedl jsem si představit, že vyjedu na trať před těmi 14-ti letými dravci, keří vypadali, že zrovna dohráli zápas v americkém fotbalu a přišli si v rámci rehabilitace zajezdit na kole. Museli by mi dát, alespoň 20 min. fóra aby mě na trati nedojeli.
Nicméně po asi 20-ti minutovém čučení do díry jsme se odhodlali a využili situace, kdy jsme na startu zůstali chvilku sami a šli do toho.
První úvodní hang, zatáčka vlevo a první skok na muldě (neskákal jsem) a čtyři plošinové schody, které se skákaly hozením kola vpřed (dva jsem pomalu přejel a pak sesedl a druhé dva, sešel raději pěšky). Ostrá zatáčka vpravo do tunýlku (při 3-tí jízdě jsem jí nezvládl a napral to přímo rovně do ochranné matrace) a výjezd po vrstevnici, na konci kterého byl přírodní skok, kde se mi poprvé odlepilo kolo od podložky. ( na fotce nejsem já, to je Honza)
Ale to už se kolem mě prohnaly skupinky kluků v takové rychlosti, že jsem mrkal jako můj kluk na Simpsonovi.
Pokračoval jsem v klídečku dál a říkal jsem si, že se nesmím nechat vyprovokovat k nějakým nepředloženostem. Pokračovala řada serpentín po sjezdovce s dřevěnými klopenkami (zelená přilba – Zdena, červený dres – Honza)
( těch jsem se ani nedotkl a pomaloučku projížděl
zatáčky po hlíněné ztezce). Rozdíl v technice je evidentní, že?
Pak začal poslední mazec, úsek v lese, kde byla trať úzká a plná klopenek a technických vraceček. Nepříjemné lehce oslizlé betony, na kterých to občas nepříjemně uklouzlo. Dost velké problémy při pomalé jízdě mi způsobovaly
vybržděné rolety v zatáčkách, na kterých se mi rozklepalo celé kolo až mi z toho začalo šilhat oko. Oční panenky se mi houpaly ještě 5 min. po dojezdu.
Závěr již probíhal v dráze před stanicí, kde byly pěkné, velké klopenky, muldy a můstky, na kterých se dala pilovat technika.
6.8.2009
Probudili jsme se do nádherného slunečného rána a měli jsme v plánu vyvézt se na horu nad Leogangem Big Asitz a sjet na druhou stranu do dalšího známého lyžařského střediska Saalbach.
Zde měla být jedna z nejdelších freeridových tratí v evropě vedoucí z kopce Schattberg.
Bohužel jestli tam ta trať je a jak vypadá jsme se již nedozvěděli. Při sjíždění z kopce Asitz jsem se na mírné loučce při jízdě rozhodl, že si před nadcházejícím sjezdem spustím dolů sedlo. Řídil jsem jednou rukou a druhou jsem nahmatával páčku pod sedlem na ovládání mé pneumatické sedlovky. V tom jsem najel do nějakého krtince, řidítka se mi zvrtla v ruce a v rámci vyrovnání stability jsem dupl nohou na zem. Bohužel chodidlo šlo kolmo na směr jízdy, ozvalo se křupnutí a já lehl do trávy. Okamžitě jsem věděl, že je zle, že to kotník nevydržel.
Vysypal jsem se těsně za rakouskou rodinkou, která tam byla na turistickém výletě, takže když to tatínek viděl neváhal vytočil 911 a ohlásil úraz.
Helikoptéra mi přistála za zády během 5 min. Lékař se mě jen zeptal jestli nemám problém se srdcem a kolik vážím. Potom vylovil ze svého šamanského kufříku příslušnou ampuli a foukl mi ji přímo do žíly, reakce byla okamžitá.
Najednou mě nic nebolelo a začal jsem mu čechrat jeho mohutné kadeře se slovy: “ ty můj brouku kudrnatej…” 10 min. letu a přistáli jsme na střeše nemocnice v Zell am See. Po rentgenu mi oznámil tušenou situaci, že kotník je zlomený
a potřebuje operaci. Po dotazu, zda budu chtít operovat namístě, jsem s díky odmítl, že raději pojedu domů. V Zell am See mi tedy udělali sádru, kluci mě vyzvedli a jeli jsme domů. Lehce po půlnoci jsme dorazili do FN Olomouc na traumatologické centrum, kde se o mě krásně postaral tým v čele s MUDr. Vintrem. Nožku mi krásně poskládal jako puzzle a sešrouboval tak, že 14.12.2009 jsem ukončil rehabilitaci a nemocenskou. Ještě jednou děkuji všem lékařům, ale i sestřičkám za vzornou péči a příjemné prostředí. A takto to nyní vypadá.
A takhle nějak by to mělo správně vypadat. Můžete si projet trať v Leogangu.
